Charakteristika

Standard plemene

Dle standardu FIFe je kartouzská kočka zařazena do kategorie III. – krátkosrsté a somálské.

 

Anglický název plemene: Charteux cat
Označení: CHA
Místo původu: Francie
Doba vzniku: středověk
Předkové: domácí kočky
Typ plemene: krátkosrstá kočka
Velikost: středně velká až velká

  

Kartouzská kočka je středně velká až velká kočka, na první pohled rozeznatelná od ruské modré (ruská modrá je subtilnější, zpravidla ani po kastraci kočky nepřesáhnou hmotnost 4 kg a kocouři 5,5 kg, končetiny jsou štíhlé a dlouhé, drobné tlapky mají oválný tvar, špičatá ouška zakončena krátkými štětinkami, oči mají mít sytě zelenou barvu. Od všech ostatních plemen koček se liší především dvojitou krátkou srsti, která je modrošedá, rovnoměrně a zřetelně, s výrazným stříbrným leskem) a britské modré kočky (britská krátkosrstá kočka je robustnější, středně velká až velká. Má krátkou hustou srst s bohatou podsadou. Hlava je velká, kulatá s masivní lebkou, nos je krátký, široký a rovný. Uši jsou malé, mírně zakulacené a široce posazené. Oči jsou velké a kulaté a mají žlutou až měděnou barvu. U barevných variant jsou povolené i modré a zelené oči).

Pro zajímavost: po krátkou dobu byly kartouzské kočky zařazeny do skupiny britských krátkosrstých koček, protože když se začátkem padesátých let skupina nadšených chovatelů rozhodla toto plemeno zachránit a zachovat, tak jedinou možností bylo křížení s jinými příbuznými plemeny blížícími se standardu kartouzské kočky, v tomto případě s perskými a britskými kočkami.

Proto jsou kartouzské kočky někdy mylně považovány za podobné britským modrým, avšak není tomu tak. Liší se jak stavbou těla, tak povahou. Mají také rozdílné předky, což dokládají výzkumy rodokmenů i krevních skupin. Přesto i FIFé (významná evropská organizace chovatelů koček) podlehla v 70. letech 20. století tlaku chovatelů, kterým se líbilo jméno s dlouhou historií a k názvu „kartouzská kočka“ byl připojen standard britské modré. Je třeba dodat, že kartouzské kočky nebyly rozšířené a o jejich chov v té době nebyl ani velký zájem. Jako samostatné plemeno byly FIFé zpět uznány v roce 1977, v některých dalších nezávislých klubech chovatelů se ale dodnes chovají britské kočky nebo kříženci britských a kartouzských (a někdy i evropských) koček pod označením kočka kartouzská.

Například na rozdíl od kontinentální Evropy a Ameriky není plemeno uznané hlavní britskou organizací chovatelů, GCCF (British Governing Council of the Cat Fancy).

Jednou z příčin opětovného zrušení tohoto omezení bylo rozšíření plemene do zámoří, k čemuž došlo s přispěním chovatelky Helen Gamonové, která si z Francie přivezla několik koček.

Díky jejímu úsilí a spolupráci s ostatními chovateli, založené na pečlivém výběru koťat, se americká linie koček stala jednou z nejčistších.

 Křížení kartouzské kočky je tedy dle FIFe s jinými plemeny nežádoucí.

 Čistokrevné kartouzské kočky jsou pojmenovávány podle francouzského systému, kdy je první písmeno jména dáno rokem jejího narození. Používaných písmen je celkem 20, nepoužívá se K, Q, W, X, Y a Z. Jména se tedy opakují v dvacetiletých cyklech, kdy písmeno A vychází například na rok 2005.

 

Popis a vzhled

Kartouzská kočka má nádhernou šedomodrou barvu a velmi hustý kožich, který je poněkud delší, než je u krátkosrstých koček obvyklé. Na dotek je srst velmi jemná. Není přilehlá a malinko odstává, podobně jako u vydry. Což společně s tím, že toto plemeno má jakoby dvojitou srst s vlnitou podsadou, dává srsti překrásný objem, který je nejen viditelný, ale máme ho možnost poznat i na dotek. U kartouzských koček je přípustná jen modrá v různých odstínech.

 Tělo kartouzské kočky je svalnaté a robustní. Má velmi velké packy a docela dlouhé nohy. Vyvíjí se relativně pomalu, kočky dorůstají kolem 3 let, kdy váží 4 až 5 kilogramů, kocouři jsou pak větší a dorůstají přibližně ve čtyřech až pěti letech, kdy mohou vážit mezi 6 až 8 kg. Od britské či evropské krátkosrsté kočky se tedy liší masivnější stavbou, výraznějšími čelistmi a značným rozdílem mezi kočkou a kocourem

 Hlava

Široká v základně s dobře vyvinutou lebkou, která není vyklenutá, s úzkou plochou mezi ušima. Čelisti dávají hlavě tvar obráceného lichoběžníku, širokého v základně, úzkého na vrcholu. Nos je široký a rovný, jeho špička vyčnívá před čelisti. Brada je pevná a zřetelná. Boltce jsou střední velikosti, postavené vysoko na hlavě a mírně vystupující do strany. Dávají kočce bystrý pohled a ostražitý výraz. Oči mandlového tvaru jsou velké a široce rozevřené, ne příliš kulaté; horní okraj je lehce vytažen nahoru. Svěží a živé barvy, od tmavě žluté až po tmavě měděnou; bez stopy zelené, nesmí být slzavé či bledé. Přednost se dává sytému zabarvení.

Tělo

Pevné, statné, svalnaté. Široký, dobře vyvinutý hrudník. Především kocouři musí působit silným dojmem. Jedno z mála plemen, kde je přípustný větší rozdíl mezi kocourem a kočkou. Končetiny jsou střední délky v poměru k tělu; se silnými svaly, nepříliš vysoké s velkými tlapkami. Ocas je střední délky v poměru k tělu. Může se zužovat, ale konec ocasu musí být zakulacený. Je stejné barvy jako tělo. Pokud bychom vzali ocas kartouzské kočky a pomalu ho pokládali po její páteři, dosáhl by až mezi lopatky. Srst je lesklá, hustá; lehce vlnitá podsada. Dvojitá srst dává dojem vztyčených chlupů. Povoleny jsou všechny odstíny modré, od světle modrošedé po tmavě modrošedou, přičemž jsou preferovány světlejší odstíny. Základní je jednotný tón na celém těle. Čenich, polštářky tlapek jsou modrošedé.

Základní péče

Hustá dvojitá srst nevyžaduje žádnou zvláštní péči, nicméně pravidelné pročesávání hřebenem a kartáčování je samozřejmostí z důvodu udržení dobré kondice podsady a načechrání krycí srsti. To provádíme běžně 1x za týden, častěji se nedoporučuje z důvodu zvýšené tvorby lupů. Srst je sama od sebe překrásně lesklá, a proto ji ani moc nemusíme čistit semišovým hadříkem pro zvýšení lesku, jako je tomu u ostatních krátkosrstých plemen.

V době línání doporučujeme věnovat srsti větší pozornost. To hlavně z důvodu odstranění velkého množství chlupů, které většinou ulpívají v kožichu a jeho provzdušnění než proto, že by je kočky ve větší míře trousily po bytě. Častějším vyčesáváním zároveň předejdeme zvýšenému riziku spolykání velkého množství chlupů a následnému vytvoření chlupových bezoárů v zažívacím ústrojí.

Náš osvědčený postup je nejdříve lehce a opatrně pročesat kovovým hřebenem – furminátorem (zachytí velké množství jemných chlupů), následuje provzdušnění a lehká masáž měkkým kartáčem s gumovými štětinami (kočky masáž milují) a nakonec lehce vydrbat kožich vlhkým ručníkem (zbavíme se posledních zbytků chlupů, lupů i prachu).

Bude-li ale potřeba kočku vykoupat, mějte více trpělivosti, neboť tloušťka a struktura její kožešiny odpuzuje vodu a než se skutečně namočí, chvilku to trvá.

Strava: kartouzské kočky nejsou vybíravé v jídle, podávat příliš tučné krmivo se ale nedoporučuje. A to hlavně z důvodu sklonu k přibírání na hmotnosti. Kočky jsou klidné povahy a tím pádem mají i menší potřebu tělesné aktivity, což má za následek menší výdej energie. Někteří chovatelé proto přecházejí z kotěcích krmiv už ve věku 4 nebo 5 měsíců.

Vhodná je taktéž častější kontrola chrupu, neboť některé kočky mohou mít problémy se zvýšenou kazivostí.

Povahové rysy

Kartouzská kočka je sebejistá a učenlivá a vždy byla považována za kočku vhodnou pro šlechtu. Má tichý hlas a je spokojená v bytě. Je velmi inteligentní, vlídná, klidná a tichá, skromná a nenáročná. Jen výjimečně se projevuje tichým mňoukáním. Náklonost spíš projevuje předením a vytrvalou snahou být Vám stále nenápadně nablízku. Kartouzské kočky jsou velmi hravé, avšak jejich hra spočívá v dlouhém pozorování a krátkých výpadech a je tedy rozdělena na kratší chvilky. Velmi rády si hrají i v dospělém věku, některé se mohou dokonce naučit aportovat, stejně jako psi. Kartouzská kočka nikdy nezačne být agresivní sama od sebe v jakékoliv situaci, raději si najde klidné místo, kde se schová a vyčká. S dětmi nebo ostatními zvířaty se snáší poměrně dobře. Lehce si zvykají na nové situace, snadno cestují, stejně jako jim nevadí zůstat po nějakou dobu samy – většinu času prospí.
Velice často, obzvláště u koček, se stává, že se upnou na jednu osobu, které pak dávají svou náklonnost najevo tím, že jsou vždy na blízku a následují ji z místnosti do místnosti. To však neznamená, že by neprojevovala svou náklonnost i ostatním lidem v domácnosti.

Kartouzské kočky jsou známé svojí vyrovnaností a klidem. Kartouzská kočka je nevtíravá, oddaná a nežárlí. Dojde-li však na nejhorší, neváhají se pustit do zápasu klidně i se psem.

Jsou rodilými lovci, přičemž kořist spíše pronásledují a zabijí, než aby si s ní „hrály“. I při hře se chovají podobně – vyčkávají, aby potom rychle a přesně tlapkovaly. Mají své rituály a rády hrají stejné hry každý den.

Těm, které mají rády, projevují neobvyklou oddanost – snaží se být nablízku, ve stejné místnosti, třou se jim o nohy, snaží se je utěšit ve smutku nebo nemoci, ale nikdy pozornost samy nevyžadují. Své dvounožce budou následovat kamkoliv a rády s nimi budou spát v posteli. Pro svoje vlastnosti jsou úžasnými společníky pro starší lidi stejně jako pro kohokoliv, kdo žije sám.

Není standartní

Chybami vzhledu tohoto plemene jsou nahoru vyklenutý nos, nádech zelené barvy očí, zelený odlesk, vybledlá barva očí, jednotlivé bílé chlupy v srsti, příliš výrazný rozdíl v barvě krycí srsti a podsady a také hnědavý nebo narezlý nádech srsti. Srst musí být barevně jednotná, nesmí být žíhaná (možná výjimka u koťat a mladých koček), nesmí být tiking (to je zbarvení, při kterém se vyskytuje více barev na jednom chlupu).

Povahově nesrovnatelná s jiným plemenem

„Kartouzská kočka je opravdová osobnost. Každá je samozřejmě trochu jiná, ale pro plemeno typické základní povahové rysy si zachovávají všechny,“ popisuje málo početné plemeno chovatelka Hana Šimanová, která se jeho chovu věnuje už osm let.

Ve srovnání s dnešními populárními plemeny s téměř psí povahou jsou kartouzské kočky opravdu nezávislé. Z nepřítomnosti majitele si nic nedělají, zabaví se samy a většinu dne prospí. Není problém je nechat o samotě i pár dní. Stačí zajistit někoho, kdo je nakrmí a vyčistí jim záchod.

„Kartouzačky nikdy nežárlí. Zvyknou si na nově příchozí zvířata i děti,“ popisuje soužití s těmito kočkami chovatelka. I k cizím lidem je tato kočka milá. „Naše kočky jsou hodně společenské a s každou návštěvou se hned u dveří přivítají. Poté, co si všechny příchozí prohlédnou a očuchají, si najdou výhodné místo a návštěvu pozorují, protože mají rády přehled,“ líčí Šimanová.

Kočka, které nevadí změny

Kartouzská kočka je nesmírně přizpůsobivá. „Když od nás odejde kotě do nového domova, odehraje se to většinou bez problémů. Ihned si najde toaletu i misku a na nový domov si zvyká do tří dnů,“ vyzdvihuje přizpůsobivost kartouzaček zkušená chovatelka. Problémy jim nedělají ani cestování a přesuny, na nová místa si zvykají velmi rychle.

Další výhodou kartouzských koček je jejich absolutní nenáročnost na péči o srst. Jejich modrošedé chlupy totiž mají dvojitou podsadu, odpuzují vodu a připomínají srst vydří. Dokonce vůbec nelínají. „Občasné vykartáčování je postačující. Já kartouzačky i koupu, zhruba jednou za půl roku speciálním modrým šamponem na modrou srst,“ osvědčilo se Šimanové. Jiná speciální péče není potřeba ani před výstavou.

Není kotě jako kotě, některá jsou „málo modrá“

Pokud zatoužíte po kartouzské kočce, pečlivě vybírejte, protože u kotěte bez PP nebudete mít jistotu, že jste skutečně pořídili kartouzačku. Chovatelé tohoto plemene by se totiž u nás dali spočítat na prstech.

Ale i u čistokrevného kotěte si hlídejte linie; u předků by mělo být uvedeno jen CH jako chartreaux, což je francouzský název plemene. „Narozdíl od jiných plemen, která jsou dnes populární, není tak jednoduché sehnat čistokrevné kotě. Někdy si člověk musí počkat, ale určitě se to vyplatí,“ uzavírá chovatelka.

Pravá kartouzská kočka obvykle netrpí zdravotními obtížemi a dožívá se vysokého věku. Koťátko s PP, které si pořídíte pouze na mazlení, vás přijde zhruba na 6 tisíc, cena koťat určených pro chov začíná na 10 tisících. Konkrétní cena závisí na výstavních úspěších rodičů, krevní linii a podobných parametrech.

Zdroj: http://hobby.idnes.cz/kartouzska-kocka-nevtirava-povaha-d59-/hobby-mazlicci.aspx?c=A101029_111359_hobby-mazlicci_mce

Kartouzská kočka

Jedná se o plemeno střední velikosti, kočka váží okolo 4 kilogramů, kocour okolo 6 kilogramů. První zmínky o plemeni pocházejí ze 16. století z Francie a Říma, je tedy jedním z nejstarších v Evropě, přestože jeho původ zůstává nejasný. Jméno dostala kartouzská kočka podle kartuziánského řádu, jehož mniši a mnišky ji údajně chovali v 18. století ve francouzských klášterech. Ještě ve 20. století se tyto modré kočky volně pohybovaly v ulicích Paříže, kde se díky vynikajícím loveckým vlastnostem živily krysami.

Zdroj: http://hobby.idnes.cz/kartouzska-kocka-nevtirava-povaha-d59-/hobby-mazlicci.aspx?c=A101029_111359_hobby-mazlicci_mce

A nakonec

Čistokrevné kartouzské kočky měl například generál de Gaulle nebo spisovatelka Colette.

 

 

Anatomie kočky domácí

Schema anatomie kocoura

Anatomie kočky domácí popisuje stavbu těla kočky domácí a s ní související vlastnosti. Kočka domácí je představitelem tzv. malých koček (Felinae). Její tělo je přizpůsobené životu predátora – má ostré smysly, dokáže vyvinout velkou rychlost i pohybovat se potichu a je vyzbrojena zuby a zejména drápy k usmrcení kořisti. Má dlouhé tělo na relativně krátkých nohách, krátký krk a poměrně širokou a krátkou hlavu a středně dlouhý ocas. Srst je obvykle krátká, rovná a přilehlá. U ušlechtilých plemen koček se pak objevují některé záměrně vyšlechtěné odlišnosti od tohoto schématu.

Kostra, svalstvo a chrup

Kostra kočky se skládá z lebky, páteře, žeber s hrudní kostí a kostí končetin. Spojení pákovité stavby zadních končetin a silných zádových svalů umožňuje kočce velice rychlý start a mohutné skoky, není však vhodné pro dlouhodobý výkon (kočka tedy kořist neštve, ale přepadá ze zálohy).

Dospělá kočka má cca 240 kostí a 500 svalů. Velice pružnou páteř z volně spojených obratlů umožňující ohnutí těla prakticky o 180 stupňů tvoří 7 krčních, 13 hrudních a 7 bederních obratlů, kost křížová (ze 3 srostlých křížových obratlů) a 20-27 obratlů ocasu (u bezocasých koček 0-4, zbytek chybí nebo není vyvinut).

Na předních končetinách má kočka 5, na zadních 4 prsty se zatahovatelnými drápy. Kočka má při chůzi drápy zatáhnuté a došlapuje na spodní plochy prstů, které jsou vybaveny měkkými polštářky. To jí umožňuje tichý pohyb, který je důležitý pro úspěšný lov. Mimovolným důsledkem je fakt, že stopy kočkovitých šelem díky tomu lze snadno odlišit od stop šelem psovitých. Drápy na předních nohách si kočka obrušuje pravidelným škrabáním, zejména o dřevěné předměty (v přírodě to jsou hlavně stromy), zadní si okusuje.

Lebka kočky je středně dlouhá, s dobře vyvinutou mozkovnou a silnými čelistmi. U kočky rozeznáváme chrup trvalý a mléčný. Mléčný chrup kočky má 26 zubů. Koťata se rodí jako bezzubá, zoubky se prořezávají 15–30 dní po narození. Výměna mléčného chrupu za trvalý probíhá obvykle od 3. do 6. měsíce věku. Trvalý chrup se skládá z 30 zubů, přičemž z horní čelisti jich vyrůstá 16, z dolní 14. Skus je klešťovitý, to značí že řezáky obou čelistí se dotýkají řeznými plochami. Při posuzování pravidelnosti skusu u šlechtěných plemen koček se povoluje tolerance daná směrnicemi pro posuzovatele. Větší odchylky se označují za předkus či podkus a jsou nežádoucí vadou. Vzhledem k její možné dědičné podmíněnosti se jedinci s předkusem či podkusem vyřazují z chovu.

Smyslové orgány a smysly

Smyslové orgány jsou složité aparáty sloužící k přijímání selektivních podnětů z okolí, které zprostředkovávají mozku, který je dál analyzuje a případně na ně reaguje. Nejvyvinutějším smyslem kočky je zrak, naopak nijak zvlášť dobrá není chuť.

Zrak

Oko kočky má podobnou stavbu jako oko lidské, nicméně jsou zde některé výrazné rozdíly. Kočka má omezený pohyb očí (její zorné pole je omezeno na 205 stupňů oproti 220 stupňů u člověka) a její rohovka je více vyklenutá, což zvyšuje kvalitu vidění. Zároveň jí určitou výhodu přináší větší pohyblivost hlavy. Speciální buňky nacházející se na cévnaté vrstvě za sítnicí (tzv. tapetum lucidum) jí umožňují celkem dobré vidění i za šera, kdy už lidské oko nemá dost světla (za úplné tmy ovšem nevidí nic ani ona). Schopnost této vrstvy odrážet světlo způsobuje charakteristický zlatozelený svit, který lze v očích kočky za šera pozorovat. Další důležitou modifikací je schopnost kočky měnit v závislosti na intenzitě dopadajícího světla plochu zornice (od téměř celé plochy duhovky za minimálního světla až po úzkou štěrbinu při silném světle. Svislá štěrbina umožňuje, na rozdíl od kruhové zornice, vyšší rozlišení ve vodorovném směru. Na rozdíl od člověka má kočka tzv. třetí víčko, které zvlhčuje oko, takže kočka nemusí na rozdíl od člověka neustále mrkat.

 

Sluch

Sluch je po zraku dalším dobře vyvinutým smyslem kočky. Ucho se skládá z vnějšího ucha, vnějšího zvukovodu, středního ucha a vnitřního ucha, kde se nacházejí též receptory pro vnímání rovnováhy. Pohyb uší je zajištěn pomocí 27 různých svalů, což společně s jejich umístěním nad profilem hlavy způsobuje, že kočka může své uši do značné míry natáčet za zvukem, aniž by musela hýbat hlavou, a s velkou přesností určit a lokalizovat zdroj zvuku. Ve srovnání s lidským sluchem je kočičí přibližně stejně dobrý v nižších frekvencích, s růstem frekvence lidský sluch postupně ztrácí. Horní hranice vnímání zvuků se u kočky udává 30 kHz – 45 kHz (u člověka 20 kHz); některé kočky dokáží slyšet zvuk až o frekvenci 75 kHz. Kořist svým pohybem způsobuje zvuk (podobný šustění), jehož spektrum je ve vysokých kmitočtech a citlivost sluchu kočky pro tyto kmitočty je pro ni životně důležitá. U bílých koček s modrýma očima se často objevují poruchy sluchu až hluchota.

Hmat

Hmat je další z vysoce vyvinutých kočičích smyslů. Zprostředkovávají ho hmatové receptory uložené v hluboké vrstvě kůže nebo ve hmatových fouscích u úst a na tlapkách. Receptory ve hmatových fouscích dokážou registrovat tlak, vibrace a teplotu. Někteří vědci se domnívají, že jsou natolik citlivé, že kočka s jejich pomocí dokáže vnímat i výraznější změny tlaku vzduchu, jak bylo dokázáno u příbuzné kočky šedé. Kočičí receptory snesou vyšší teplotu než lidské.

Čich

Kočka se při lovu nespoléhá na čich v takové míře jako pes. Kočka má čichové receptory umístěné na 20-40 cm² velké čichové sliznici, což znamená lépe vyvinutý čich než člověk. Tento smysl má také velký význam pro sociální chování kočky. Prvním blízkým kontaktem mezi dvěma kočkami je jejich vzájemné očichávání. Po stranách hlavy, na bradě, lících a ocase má kočka pachové žlázy. Otíráním o různé předměty, rostliny, či stromy si značkuje svoje teritorium. Člověk tyto pachové stopy necítí, na rozdíl od pachových stop, které zanechává kocour pomocí svých análních žláz. Mimo čichání umí kočka i větřit. Větření (také se používá výraz flémování) je vjem, který se týká čichu a chuti. Má význam pro potravinové a sexuální vnímání. Tento vjem může kočka používat díky tzv. Jacobsonovu orgánu. Větřící kočka vypadá zvláštně – má otevřenou tlamu a pysky stáhnuté dozadu. Nejčastěji je možné větřící kočku vidět v říji.

Smysl pro rovnováhu

Kočky mají větší smysl pro rovnováhu než lidé, protože jsou schopné rychle zpracovat přicházející impulzy a zareagovat. K udržování rovnováhy používá kočka ocas, který používá podobně jako používá člověk jdoucí po laně tyč. Kočka má v uchu tzv. statokinetický receptor, který dává mozku informace o poloze jejího těla. Proto kočka dokáže při pádu ze značné výšky většinou dopadnout na tlapky. Tento smysl mají vyvinutý již narozená koťata, ale pro plné využití tohoto orgánu kočky potřebují ještě zrak, proto se potřebné reflexy plně rozvinou až po otevření očí.

Chuť

Chuť je nejméně vyvinutým kočičím smyslem.Kočky nemají receptory pro sladkou chuť, a tudíž ji nedokáží vnímat, což ovšem neznamená, že nejsou schopny pozřít sladké jídlo.

Vnitřní orgány

Dýchací soustava

Dýchací orgány kočky slouží nejen k dýchání, ale též jako důležitý termoregulační aparát. Při dýchání se ochlazuje krev proudící v cévních stěnách dýchacích cest. Kočka v klidu má dýchací frekvenci 20 až 30 vdechů za minutu. Při tělesné zátěži, teple a nemoci se tato frekvence zvyšuje.

 

Oběhová soustava

Srdce kočky je čtyřkomorové a jeho frekvence tepu se pohybuje mezi 100 až 140 tepy za minutu u dospělé kočky a až 300 tepů za minutu u koťat. Kočičí krev má v porovnaní s lidskou rychlejší srážlivost. Obsahuje více červených a bílých krvinek. Okysličená krev proudí tepnami do různých částí těla. Odkysličenou krev vedou žíly zpět k srdci. Krev se okysličuje v plicích.

Trávicí soustava

Na začátku trávicí soustavy je tlama. V ní se kromě zubů nachází svalnatý drsný jazyk, který obsahuje chuťové receptory a posouvá potravu směrem do hltanu. Kromě jiného slouží též k čištění srsti. Trávicí soustava kočky je uzpůsobena k trávení masa – jako u všech predátorů je relativně kratší než trávicí soustava všežravců či býložravců. Žaludek má tvar písmene U a naplněný je velký asi jako lidská pěst. Nacházejí se v něm žaludeční kyseliny. Kočky nemají fermenty na štěpení laktózy, proto je pro ně kravské mléko těžce stravitelné a neměly by ho dostávat. Vhodnější je mléko kozí nebo smetana. Živiny a natrávené potraviny se vstřebávají v tenkém střevě, dlouhém asi 1 až 1,5 metru. V tlustém střevě se ze zbytků potravy vstřebává voda a konečníkem vylučuje polotuhý trus.

Močové orgány

Močové orgány tvoří dvě ledviny, močovody, močový měchýř a trubice. Ledviny mají funkci filtračního zařízení, kterým se z organismu vylučují nečistoty látkové výměny. Zdravá kočka močí zpravidla 2 až 3krát denně. Obvyklé množství moči je 100 až 200 mililitrů za den. Kocour má dlouhou a úzkou močovou trubici, což někdy (např. při tvorbě močových kamenů a písku) způsobuje problémy při močení.

Pohlavní orgány

Pohlavní ústrojí u kocoura tvoří varlata uložená v šourku. Někdy se vyskytuje vada, při níž jedno nebo obě varlata nesestoupí při vývoji z břišní dutiny. Tato vada se nazývá kryptorchizmus. Nevede k neplodnosti kocoura, jde však o dědičnou chorobu a tohoto jedince je třeba vyřadit z chovu. Pohlavní ústrojí kočky tvoří vaječníky uložené v břišní dutině. Kočičí děloha má tvar písmene Y. Vývoj plodů probíhá v relativně dlouhých cípech dělohy.

Žlázy s vnitřní sekrecí

Tyto žlázy jsou součástí regulačního mechanismu látkové výměny, růstu, pohlavních funkcí a jiných tělesných pochodů kočky. Vylučují do krve hormony. Mezi žlázy s vnitřní sekrecí patří hypofýza, štítná žláza, nadledviny, pankreas, vaječníky a varlata.

Mozek

Kočičí mozek váží asi 26 až 32 g a tvoří tak asi 1 % její váhy. Čelní lalok řídí pohybový aparát, temenní a týlový lalok řídí smyslové orgány a vyhodnocují z nich přijaté informace. Za chování a paměť odpovídají spánkové laloky. Malý mozek řídí motoriku.

Srst

Srst chrání kočku před nepřízní venkovního prostředí – nejen před zimou a teplem, ale i proti vlhkosti. Srst volně žijících koček je dokonale přizpůsobena venkovním podmínkám. V létě je srst řidší, v zimě je velmi hustá, takže chrání kočku i před mrazem. Proto kočky dokáží žít celoročně venku i v severských krajinách. Stačí, když mají k dispozici suché, závětrné a klidné místo.

Srst kočky se skládá z podsady a krycích chlupů. Její hustota je dána prostředím, v němž kočka žije. Kočky žijící v bytě ji mají řidší než kočky ve volné přírodě. Funkčnost (ochrana proti venkovnímu prostředí) a hebkost srsti zabezpečují tukové žlázy, které ji promašťují.

Je známo 15 základních barev srsti u koček. Od černé, přes čokoládovou, modrou, lila, krémovou, červenou, skořicovou až po bílou. Srst se liší nejen barvou, ale i kresbou – mramorovaná, tygrovaná, tečkovaná. Chlup nemusí být jednobarevný. Může být kroužkovaný, anebo mít jinou barvu na konci, barva může být kombinovaná se stříbrnou či zlatou.

Domácí kočky se vyskytují prakticky ve všech barevných kombinacích. V Evropě najdeme na ulici většinou mourovaté, jednobarevné či různě skvrnité kočky. V Asii a Africe zase najdeme spíše domácí kočky se siamskými znaky (bílé kočky se skvrnami na končetinách, tváři, uších a ocase v různých barvách).

Zdroj wikipedie.