Historie chovu v zámoří

Představení Kartouzských koček chovaných v Americe

Čerpáno z webových stránek Chartreux Aneise Cattery, prezentovaných paní Jessie Strike-McClelland, historičkou, zabývající se historií plemene Kartouzské kočky ve Spojených státech amerických a kurátorkou odkazu Helen Gamon, dámy která jako první přivezla z Francie do zámoří toto vzácné francouzské plemeno. Díky paní Helen Gamon a její usilovné práci je americká linie kartouzských koček jednou z nejčistších. Paní Jessie Strike-McClelland touto formou předkládá informace a postřehy ze své práce a doufá, že budou poučné jak pro chovatele a vystavovatele, tak i pro všechny zvídavé majitele domácích mazlíčků.
Jessie je hrdou a zkušenou chovatelkou kocourů Aneise Jacque (grandšampion) a jeho syna Aneise Jaime (grandšampion), který je otcem dvou ze čtyř národních vítězů soutěží koček. Zároveň rozmnožila řady kartouzských koček, které získaly mnoho dalších cen. Jessie nabízí nepřeberné množství vědomostí, o které se s nadšením ráda podělí.
Coby kurátorka odkazu Helen Gamon shromáždila v deseti knihách veškeré doklady nalezené v Jean Rose knihovně, týkající se chovu těchto koček v oblasti New Jersey a uchovaných coby referenční materiál o plemeni kartouzských koček.

Ranná historie kartouzských koček
(1558–1880)
od Jessie Strike-McClelland, Historička, Chartreux, USA
Existuje nepřeberné množství legend týkajících se kartouzských koček, žádnou z nich zde ale nebudu zmiňovat, protože nejsou založeny na faktech, ze kterých můžeme s jistotou vycházet. Předkládám historii plemene v rozsahu, který jsem byla schopna odůvodnit a podložit konkrétními daty a jmény.
– Jedna z prvních zmínek o šedé kočce podobné kartouzské byla z roku 1558, když Joachim de Bellay, francouzský básník, odkazuje na takovou kočku (která zemřela) a jeho popis vede k domněnce, že ta kočka byla kartouzská, přestože tehdy toto plemeno ještě nebylo pojmenováno:

 

Epitaf jedné kočky
Zde leží Belaud, můj šedý kocourek
Belaud, on byl snad úplně nejkrásnější
z těch, které příroda obdařila kočičím kabátem
Toto byl Belaud, postrach krys
Belaud, který si byl tak jistý svou krásou,
že si zaslouží být nesmrtelný

 

  • V roce 1723 „Univerzální slovník obchodu, přírodní historie, umění a obchodu Savvary z Brusin“ publikoval následující text: „Konečně jsme objevili několik koček, jejichž barva se přibližuje odstínu modré, posledně jmenované se běžně nazývají kartouzské. Toto pojmenování bylo použito k rozlišení modré kočky. Mimochodem, i v obchodu s kožešinami se těmto kočkám říkalo kartouzské.“
  • V roce 1727, Francois-Augustin-Paradis de Montcrif (1687-1770), francouzský básník, hudebník a dramatik, napsal knihu „Kočky“, ve které vypráví o cestovateli, který viděl v severní Africe břidlicově zbarvené kočky, které pochází z Malty.
  • V roce 1747, malíř Jean-Baptiste Perroneau namaloval překrásný portrét Magdaleine Pinceloup de la Grande chovající na klíně šedou kočku ( viz.obrázek), s velkou pravděpodobností kartouzskou. Kočka na obraze má statné tělo, žluté oči a hlava má tvar typický pro toto plemeno (tento obraz je k vidění v J.Paul Getty Museum, Los Angeles, Californie, USA)
  • V roce 1748, Denis Diderot, francouzský filosof a básník, publikoval knihu ze které vybíráme následující: „Princi, řekla mu, reagujíc na jeho výtky, bez mých tří mazlíčků, mého kanára, mojí kartouzské kočky a Callirhoe jsem ničím.“
  • V roce 1753, Brande Aldobrande, italský vědec, popisuje v 16. století kočku šedé barvy původem ze Sýrie a píše: „Ze všech variant a množství koček, nejlepší je ta, která je tónována světlými a tmavými odstíny popela, původem ze Sýrie, místa odkud pochází jméno (?). Od přírody mírné povahy, nechává se zdomácnět a je chytrý lovec. Navíc její čenich je kulatý, hrudník má svalnatý, má silné nohy, stále je ve střehu a má ve zvyku dohlížet na domácnost. Vystačí si s malým množstvím jídla, což podporuje její hlad, proto si občas sama i něco uloví, takže nikdy si neplní své nenasytné břicho na úkor svého majitele.“
  • V roce 1753, Velká encyklopedie popisuje: „Kartouzská – druh kočky, jejíž kožešina je barvy šedě popelavé s nádechem do modra. Je to jedna z kožešin, které jsou hojně využívané v kožešnickém průmyslu.“
  • V roce 1778, Josephus Flavius Martinet z Holandska píše: „My v Holandsku máme také takové modré kočky, nejvíce v Overijasel (Overijssel je jedna z nizozemských provincií), tam, kam jsou do Holandska přiváženy především z důvodu dobrého obchodu – prodeji i nákupu, jejich kožešina je popelavě šedá, černo hnědá v základu, kožich tohoto druhu je velice hustý, proto jej člověk vidí šedě se skrytou hnědou. Takto smíšené barvy dávají kočce vzhled, jako by byla modrá.“
  • Carl Linneaeus (také známý jako Carl von Linne nebo Carolus Linnaeus, 1707-1778), Švédský lékař, biolog a hrabě Georges Louis le Clere Buffon, francouzský přírodovědec a matematik (1707-1778) také referovali o kartouzských kočkách, nazývali tak modré kočky. Buffon předkládá jasný obraz plemene, prezentuje talíře s kočkami kde je zobrazeno zvíře s rovným nosem, s kožešinou lehce delší než u domácích koček a srstí vlněného vzhledu, ocas drží zpříma vzhůru s hrdě ukazující špičkou. (Buffon představuje kočku stejnou jako druh, který byl původně objeven na ostrově Belle-Ile-Mere, plemeno které známe dnes má kratší záda i nohy.)
  • V roce 1780 Reasoned and Universal Dictionary of Natural History, publikovaný ve Švýcarsku, zabývající se historií zvířat, zeleniny a minerálů nacházejících se v oblasti Vailmont de Bomare obsahuje i následující:  „V Persii je možné vidět kočky, které mají stejnou barvu jako naše Kartouzské.“
  • V roce 1806 profesor (Dr) Beauregard ve své knize Naše zvířata píše: „Po smrti je kožešina využita různými způsoby. U Kartouzských koček se kůže stáhne, obarví a prodá jako vydří kožešina.“
  • V roce 1817 ve slovníku „Slovník přírodních věd“ čteme: „Kožešina kartouzské kočky je velice jemná a je krásně jednotné šedé barvy, tlamička a polštářky na tlapkách jsou černé.“
  • V roce 1867 ve své práci Kniha koček Charles Ross píše: „Modrá není běžná barva, tyto druhy jsou nazývány Kartouzskými kočkami a jsou uznávanými raritami. Zásluhou mimořádně jemného kožichu jsou čistě modré kočky velice vzácné a vysoce ceněné.“
  • V roce 1877 Heathsův Francouzsko-Anglický slovník definuje Kartouzskou kočku jako „kočku s modro-šedou barvou.“
  • V roce 1880 Casselův Nový Francouzsko-Anglický slovník má v seznamu pojmů „Kartouzská kočka modro-šedé barvy.“

Od této doby do roku 1928 existují nejspíš ještě další zmínky o tomto plemeni v dalších publikacích, ale v současné době mi nejsou žádné známy.

 

Historie kartouzských koček od roku 1928
od Jessie Strike-McClelland, Historian, Chartreux Breed, USA

Francouzská federace chovatelů koček (FFF) byla založena v Paříži v roce 1928. Kartouzská kočka byla uznána a byl popsán její standart, poté začala registrace, která dosud pokračuje.
Před a po druhé světové válce se převážně chovaly Kartouzské kočky, Evropské kočky (jinými slovy divoké kočky), Britské krátkosrsté (modré, modro-krémové, krémové), Ruské modré a Perské (modré).

V roce 1967, na výročním zasedání složeném ze zástupců FFF, FIFE a GCCF změnili soudci bez konzultace s chovateli standardy Britských krátkosrstých a Kartouzských koček, tak že obě plemena byla posuzována podle nové normy. Nicméně v roce 1972 FFF zakázala křížení plemen mezi sebou, ačkoli tato rozhodnutí nebyla přísně vyžadována až do výstavy v Paříži pořádané FFF v roce 1978. V roce 1977 FIFE, po diskuzi s chovateli Kartouzských koček, učinila rozhodnutí, které poté kočky smíšených linií měly být registrovány pod označením RIEX, což značilo, že kočka je výsledkem experimentálního chovu.
V roce 1970 byly Kartouzské kočky zredukovány. Standardy koček původně z jednoho plemene nebo z více předchozích plemen ve svém rodokmenu se sjednotily. Vycházelo se z odchovů chovatelské stanice de Gueveyr (sestry Legerovy), chovatelské stanice de Saint Pierre (Paní S.Bastide) a z Pařížského kočičího klubu, jenž sestával z jedinců, kteří v něm byli v určitém okamžiku hlášeni a splňovali jednu nebo druhou podmínku přípustného původu.
Co víme o chovatelské stanici Guerveur? Následující informace nám poskytuje článek z časopisu „ Život v přírodě“, datovaný 15.4.1935, ve kterém sestry vypráví o jejich začátcích v chovu Kartouzských koček:
„Počínaje naším prvním rokem pobytu v Bell-Ile-sur-Mere (Belle Île je francouzský ostrov v Atlantském oceánu, se nachází v departementu Morbihan v jižní Bretani), jsme užasly nad množstvím a krásou některých modrých koček s krátkou srstí, které byly nazývány v Palais (hlavním městě ostrova Belle-Ile) coby kočky z nemocnice. Tyto kočky jsme objevily po celém ostrově a zvláštní bylo že byly všechny stejného vzhledu a ten si zachovávaly navzdory tomu, že se zde vyskytovaly i Evropské kočky. Získaly jsme několik těchto koček a z první generace jsme dosáhly pozoruhodných výsledků. Z úplně prvního spojení modrého kocoura a modré kočky jsme získaly vrh ve kterém byla všechna koťata modré barvy a dokonalého typu. Vypadalo to tedy, jako by se zde toto plemeno chovalo už po mnoho let a ve vícero chovech, obnovení plemene se všemi základními znaky. Od první kočky, kterou jsme získaly v Palais, „Marquise“(Markýzy), došlo pod naším dohledem ke spojení s modrým kocourem z nemocnice, „Conquitem“ a narodil se nám „Mignonne“, který se později stal mezinárodním šampionem“.
Na počátku chovaly sestry Legerovy pouze kočky žijící volně na ostrově, ale jak šel čas bylo nezbytně nutné křížit i s kočkami z jiných oblastí. Proto získaly od M.Maroll kocoura „Calou de Trevise“ ( se sytě měděnýma očima), kterého následoval „Titus de Saint Pierre“ (chovatel: paní Bastide) a třetí kočka z chovatelské stanice de Bertouget (paní Decorpc), tyto tři byly první kočky nepocházející z jejich chovu které přicházely v úvahu. Další přibyly později.
Ve vzpomínce na kočky paní Bastide, John Gamon, manžel Helen Gamonové, která přivezla první Kartouzačky do Ameriky v roce 1970, píše : „Jeli jsme podél břehu řeky Dorw, potkali jsme farmáře s kosou na zádech, který nám ukázal na dům podobný farmě vzdálený od cesty, to byl dům paní Bastide. Po příjezdu na farmu jsem se šel s Luisem Bastidem (manžel nebo syn??) podívat na Kartouzačky, které byly ubytovány v odstíněném přístřešku podél stodoly, měly přístup dovnitř skrz otvory ve stěnách do podobně zastíněného úkrytu. Louis šel do stodoly a vyšel s desetidenním kocourkem s očima, které se měly v nejbližší době otevřít“.
Je třeba poznamenat, že kočky z chovatelské stanice de Guerver a Saitn Pierre byly chovány za poněkud drsnějších podmínek a byly to venkovní kočky, bezpochyby výsledkem byla otužilá a odolná zvířata. Neexistuje žádný záznam v jakých podmínkách vychovávala své kočky paní Decorps, chovatelská stanice de Bertouget, ani není známo jméno Kartouzského kocoura z této stanice, který se stal součástí chovné síly stanice de Guerveur.

 

Překlad Ambre et Ombre.